Je půlka července a moje kuchyň vypadá jako laboratoř šíleného vědce. Na lince stojí pět sklenic s pastmi z květů bezu, levandule a divoké máty, všechny v různém stádiu bublání. Manžel se už přestal ptát, co to zase plánuju. Jenom zalomil očima a odešel na zahradu. A já mu nemůžu mít za zlé — před rokem bych se sama sobě vysmála.
Ale všechno má svůj důvod. Před dvěma lety jsem poprvé ochutnala fermentovanou past z jedlých květů na farmářském trhu v Olomouci. Byla to malá sklenička, stála skoro tři stovky, a já ji tenkrát koupila z čiré zvědavosti. Doma jsem ji otevřela, namazala na čerstvý kváskový chleba a… no, zvrtlo se to. Byla jsem v pasti. Doslova.
Proč mě to vlastně chytlo
Fermentované pasty z květů nejsou žádná hipsterská novinka. Tahle tradice sahá hluboko — vzpomeňte si na babiččiny nakládané lichořeřišnice nebo na italské pesto fermentato. Jen se na to nějak pozapomnělo. Když květy nasolíte nebo zalejete medem a necháte je pracovat, stanou se z nich věci, které se nedají koupit. Získáte intenzivní chuť, která se v běžné kuchyni nevidí. Levandule ztratí tu mýdlovost a začne vonět po medu a citronu. Bezinkový květ dostane hloubku, kterou čerstvý nikdy neměl.
A pak je tu ten pocit, když otevřete sklenici po třech týdnech a ono to tam žije. Bublinky, vůně, barva. Je to jako malý zázrak, který jste si vypěstovali sami. Někdo sbírá známky, já fermentuju květy.
Jenže vybavení není zadarmo
Tady přichází ta méně romantická část. Začala jsem s dvěma zavařovačkami po babičce a plastovým sítem z Dollarama. Vydrželo to přesně do chvíle, než jsem se rozhodla, že chci dělat větší šarže. A pak se to začalo sypat.
Potřebovala jsem:
- Pořádné fermentační sklenice — ne obyčejné zavařovačky, ale s vodním uzávěrem, který pustí plyny ven a dovnitř nic nepustí. Sada pěti kusů mě vyšla na dva tisíce.
- Kuchyňskou váhu s přesností na desetinu gramu — u solných fermentací jde o přesnost, a moje stará váha na vážení mouky byla k ničemu. Dalších osm stovek.
- Dehydratér — protože sušit květy v troubě při padesáti stupních je utrpení a výsledek stojí za prd. Tři tisíce.
- Sterilizátor na sklenice — můžete je vyvařit v hrnci, ale když děláte deset sklenic týdně, chcete něco rychlejšího.
- Kvalitní nože a struhadla — na jemné sekání květů a kůry. Moje staré nože z IKEA to nezvládaly.
- Etikety, víčka, těsnění, pH metr — drobnosti, které se nasčítají do dalších několika tisíc.
Sečetla jsem to a málem mě kleplo. Deset až dvanáct tisíc, když chcete dělat věci pořádně. A to nemluvím o surovinách — jedlé květy nejsou zrovna levná záležitost, pokud je nenasbíráte sami. A sbírat je musíte umět, jinak si zaděláte na pěknou otravu.
Jak jsem to vyřešila
Nejsem typ, co má doma deset tisíc nazbyt. Mám dvě děti, hypotéku a starou Felicii, která každý měsíc chce něco nového. Takže jsem začala hledat cestu, jak to udělat, aniž bych vykrvácela.
Napadlo mě půjčit si peníze. Ne hypotéku, ne úvěr na dovolenou. Prostě menší půjčku na vybavení, kterou splatím během pár měsíců. Znělo to jako rozumný kompromis — nechci čekat dva roky, než si našetřím, a zároveň nechci žít z ruky do úst. Chtěla jsem rozjet výrobu letos, dokud je sezóna.
Prošla jsem si nabídky různých poskytovatelů a nakonec jsem si vzala půjčku patnáct tisíc. Ano, o pět víc, než jsem původně plánovala — chtěla jsem rezervu na suroviny a na první větší várku sklenic na prodej. Splácím to dvanáct měsíců a měsíční splátka mě nezabije. Zaplatím na úrocích něco navíc, ale to mi za ten posun stojí.