Je půl jedné v noci a já lepím oči na pátou plstěnou lišku. Za okny tma, na stole hromada vlněné hmoty a v účtence za nájem studia díra, kterou jsem ještě před rokem neviděl. Přesně před dvanácti měsíci jsem si vzal půjčku na vybavení domácího animačního studia. Nebyla to velká suma, asi jako ojetá felicie, ale pro mě to tehdy bylo jak vzít si hypotéku na barák. A protože se mě na to lidi pořád ptají, sepsal jsem, co mi to dalo, co vzalo a kde jsem udělal chybu, kterou bych dneska neudělal.
Proč vůbec půjčka na plsťáky
Začalo to nevinně. Chtěl jsem točit krátké animace s plstěnými postavičkami. Ne žádný velký byznys, jenže doma na kuchyňském stole to nešlo. Potřeboval jsem pořádné světlo, protože plsť je na světlo háklivá jako kočka na vodu – buď je přeexponovaná, nebo zalezlá ve stínu. A taky stativ, klid, místo, kde mi nikdo nešlape po scéně.
První rok jsem to zkoušel s mobilem a dvěma lampičkami z IKEA. Výsledek vypadal, jako bych točil přes mléčné sklo. Diváci na festivalech se slušně usmáli a šli dál. Tehdy jsem pochopil, že pokud chci, aby se ta věc pohnula z místa, budu muset do toho něco vrazit.
Kolik to vlastně stálo
Spočítal jsem si, co reálně potřebuju, a vyšlo mi něco přes devadesát tisíc. Rozpadlo se to zhruba takhle:
- Kamera s manuálním ostřením – asi 35 000. Telefon to prostě nedá, když potřebujete jemný posun ostrosti mezi snímky.
- Dva LED panely s CRI nad 95 – 18 000. CRI je věc, kterou lidi podceňují, dokud jim plsť nezačne vypadat nazelenale.
- Animační software a licence – 7 000 ročně.
- Stativ, slider, držáky, kloubová ramena – 14 000. Tady se dá ušetřit, ale ne doporučuju.
- Zvukovka a mikrofon – 9 000.
- Nájem malého ateliéru na rok – zbytek. A ten zbytek byl největší položka, na kterou jsem původně vůbec nemyslel.
Kde jsem se spálil
Půjčka mi přišla na účet za tři dny. To bylo strašně rychlé a strašně nebezpečné. Protože když má člověk peníze, najednou zjistí, že „potřebuje“ i věci, které vlastně nepotřebuje. Koupil jsem si třeba dražší slider, než jsem uměl používat. Půl roku ležel ve skříni, než jsem přišel na to, že mi vlastně stačí obyčejná koleje za pětinu ceny.
Druhá chyba: vzal jsem si půjčku na delší dobu, než jsem potřeboval. Chtěl jsem nízkou splátku, ale zapomněl jsem, že čím delší splácení, tím víc zaplatím na úrocích. Dneska bych si radši půjčil na kratší dobu a omezil nákupy na absolutní minimum. Splátka mě totiž nutila brát zakázky, které mě nebavily, a to je u tvůrčí práce zabiják.
Co mi naopak pomohlo
Mít jasný plán, co přesně koupím. Nepsal jsem si ho na papír, ale do tabulky, ať vidím, jak se mi rozpočet sype pod rukama. A taky jsem se nebál jít do bazárku. Stativ a slider jsem sehnal z druhé ruky, ušetřil jsem skoro polovinu. U elektroniky bych byl opatrný, ale mechanické věci vydrží roky.
Jak to teď vypadá
Studio mám v pronajaté garáži, kterou mi majitel pronajal za rozumné peníze, když jsem mu ukázal, co dělám. Není to žádný Hollywood, ale mám tam tmu, když potřebuju, a světlo, když potřebuju. To je vlastně celé kouzlo animace s plstí – mít kontrolu nad světlem a časem.
Půjčku splácím ještě osm měsíců. Není to příjemné, ale není to ani katastrofa. Kdybych měl poradit někomu, kdo začíná a chce si půjčit na vybavení, řekl bych mu: spočítej si, kolik ti to vydělá, ne kolik tě to bude stát. A hlavně si nekupuj věci podle recenzí, ale podle toho, co ti bude stát v cestě minimálně.
Největší investice totiž nebyla kamera ani světla. Byl to čas, kdy jsem mohl dělat animaci místo řešení, kde vzít peníze. A ten se půjčkou dá koupit jen částečně.