Před dvěma lety jsem měl doma tři zavařovačky, dvě děti a manželku, která mi říkala, že ta „zeleninová věda“ zabírá celý stůl. Dneska mám v garáži malou výrobnu, tři dehydrátory, dva fermentační barely a jednu půjčku, kterou jsem si vzal na vybavení. A víte co? Nelituju ani koruny.
Jak jsem se vůbec dostal ke kvašeným chipsům
Začalo to nevinně. Chtěl jsem jíst zdravěji, ale brambůrky z obchodu mě prostě bavily víc než mrkev. Kamarád mi jednou přinesl sáček domácích kvašených chipsů z červené řepy a kapusty. Křupavé, kyselé, plné chuti. Řekl jsem si, že to zvládnu taky. A tak jsem začal – nejdřív na kuchyňské lince, s jedním skleněným dříčem a troubou nastavenou na nejnižší teplotu.
První várka dopadla tragicky. Buď byly chipsy spálené, nebo gumové. Manželka mi řekla, že jestli ještě jednou ucítí ten „fermentační odér“ v obýváku, tak mě i s mrkví vystěhuje.
Kde jsem narazil na zeď (a na peníze)
Jenže mě to chytlo. Zjistil jsem, že kvašené chipsy nejsou jen tak nějaká hipsterská blbost. Lidem to chutná. Začal jsem rozdávat vzorky známým, pak jsem založil malý instagramový profil a najednou jsem měl objednávky. Jenže s troubou a jedním dřevěným prkénkem se nedá dělat výroba ve větším. Potřeboval jsem:
- Pořádný dehydrátor – ne ten za tisíc z marketplace, co vydrží tři týdny. Profesionální s nastavitelnou teplotou a velkým objemem.
- Fermentační nádoby – skleněné barely s vodním uzávěrem, aby mi zelenina neplesnivěla.
- Kvalitní kráječ – ruční mandolína mě málem stála prst. Elektrický kráječ na tenké plátky je jiná liga.
- Vakuovačku a sušicí regály – aby chipsy vydržely křupavé a nevlhly.
- Dehydrátor Excalibur – 14 000 Kč (reconditioned, ale šlape jako hodinky)
- Dva fermentační barely s příslušenstvím – 6 000 Kč
- Elektrický kráječ na zeleninu – 4 500 Kč
- Vakuovačka a sáčky – 5 000 Kč
- Regály, přepravky, etikety, obaly – 8 000 Kč
- Zbytek na suroviny a první propagaci – 12 500 Kč
Spočítal jsem si to. Skoro šedesát tisíc. V tu chvíli jsem měl na účtu přesně dvanáct tisíc a dvě děti, které potřebovaly zimní bundy.
Proč jsem si vzal půjčku a nešel do banky pro úvěr
Nejdřív jsem zkusil banku. Prý potřebují podnikatelský plán, živnostenský list a nejlépe i historické obraty. Jenže já byl pořád jen nadšenec z garáže, ne firma. Tak jsem začal hledat jinak. Narazil jsem na půjčku na zařízení pro domácí výrobu – konkrétně na nebankovní půjčku, kterou jsem měl schválenou do dvou dnů.
Půjčil jsem si padesát tisíc. Úrok nebyl nejnižší, ale splátka mi vyšla na dva tisíce měsíčně na dva roky. To jsem byl schopný utáhnout, i kdybych prodal jen pár sáčků měsíčně.
Co jsem si za půjčku pořídil
Celkem něco přes padesát tisíc. Do měsíce jsem stál v garáži s vybavením, které by mi kdejaká malá farmářská dílna záviděla.
Co se stalo potom
První měsíc jsem vyrobil dvě stě sáčků. Prodalo se sto osmdesát. Druhý měsíc jsem přidal příchutě – kvašené chipsy z mrkve s kurkumou, z červené řepy s kmínem, z pastináku s česnekem. Lidi začali psát, jestli neposílám i poštou.
Dneska, po roce a půl, prodávám přes dva tisíce sáčků měsíčně. Půjčku jsem splatil o čtyři měsíce dřív. Manželka už mi neříká, že smrdím kyselým zelím, ale sedí u počítače a řeší objednávky.
Neříkám, že půjčka je pro každého. Kdybych prodával jen pár sáčků kamarádům, dluh by mě zabil. Ale pokud cítíte, že to s kvašenými chipsy myslíte vážně