Fermentované pasty z červené cibule s majoránkou. Zní to jako něco, co by člověk hledal v regálu specializovaného obchodu za dvě stě za malou skleničku. Ale já jsem se do toho pustil doma, v kuchyni, kde se mi mezi rendlíky a zavařovačkami válí i návod na kváskový chleba. A víte co? Nejvíc mě překvapilo, jak málo k tomu vlastně potřebujete — a jak rychle se z „jen tak zkouším“ stane posedlost, která si řekne o pořádné vybavení.

Proč zrovna červená cibule a majoránka

Červená cibule má v sobě víc cukru než ta bílá, takže fermentace jí dá krásnou ovocnou hloubku. Majoránka to celé posune do zemité, trochu venkovské polohy — žádná exotika, spíš vzpomínka na nedělní oběd u babičky. Když se to povede, vznikne pasta, která je slaná, sladká, kyselá a voní tak, že se soused zastaví na chodbě a ptá se, co se to u mě děje.

První várku jsem dělal ve dvou zavařovačkách od okurek a v plastové misce, která pamatovala lepší časy. Fungovalo to. Ale jen do chvíle, než jsem chtěl fermentovat víc a hlavně opakovaně.

Když se z koníčka stane malá domácí výroba

A tady přichází ta nepříjemná část, o které se málo mluví: fermentace není drahá na suroviny, ale na vybavení. Cibule stojí pár korun, majoránka taky. Ale pořádné sklenice s kyslíkovými uzávěry, hliněné hrnce, dost těžká závaží, kvasicí nádoby, teploměr, váha s přesností na gram… to už je jiná písnička. A najednou zjišťujete, že za jednu sezónu proinvestujete víc, než jste čekali.

Já to vyřešil půjčkou. Ne, nejsem žádný velký podnikatel — jen člověk, kterého to chytlo a který nechtěl čekat tři roky, než si všechno postupně pořídí. Malá půjčka na vybavení mi umožnila koupit hned to, co bych si jinak kupoval po jednom kuse na Vánoce.

Co se mi vyplatilo pořídit hned

    • Kvasicí sklenice s one-way ventilem — tohle je základ. Bez něj vám pasta kysne jinak, než chcete, a hlavně riskujete, že vám sklenice bouchnou. Zní to dramaticky, ale zažil jsem to. Už nechci.
    • Keramická závaží do sklenic — drží cibuli ponořenou v nálevu. Bez nich se na hladině dělá bílý povlak a člověk začne panikařit, i když jde jen o kvasinky.
    • Hliněný hrnec na fermentaci — ano, dělám i verzi s hrncem, ne jen ve sklenicích. Chuť je jiná, kulatější. A hlavně — je to hezké. A to je taky důvod, ne?
    • Digitální váha s přesností na 0,1 g — sůl se v fermentaci počítá v procentech hmotnosti. Od oka to jde, ale výsledky kolísají. S váhou je to konzistentní.
    • Teploměr do skříně — fermentace při 18 °C a při 24 °C dá úplně jiný výsledek. Bez teploměru jsem jen hádal.

Jak to vlastně dělám

Cibuli nakrájím na tenké půlměsíčky, promíchám se solí (2 % hmotnosti cibule), přidám čerstvou majoránku — sušenou jen v zimě, a to mi pak chybí ta svěží vůně. Všechno namačkám, aby pustilo šťávu, nacpu do sklenice, zatížím a nechám tři až pět týdnů. Ochutnávám průběžně. Když je to kyselé tak akorát a cibule změklá, rozmixuju na pastu, přeliju do malých skleniček a steriluju.

Pasta pak vydrží měsíce. Mažu ji na chleba, přidávám do polévek, míchám do majonézy k pečenému masu. A pokaždé, když otevřu skleničku, mi ta vůně připomene, proč jsem do toho vůbec šel.

Kolik to celé stálo a co bych udělal jinak

První vybavení mě vyšlo na necelých osm tisíc. Půjčka mi to rozložila do splátek, které jsem zvládl bez toho, abych přestal kupovat cibuli. Co bych udělal jinak? Nekupoval bych tři různé typy sklenic „na zkoušku“. Stejně používám pořád ty samé. A hliněný hrnec bych si pořídil dřív — ne kvůli výsledku, ale kvůli radosti z procesu. Když člověk vidí, jak se v h