Je půl jedenácté večer a já sedím na zemi v obýváku, obklopený hromadami starých novin, nůžkami a tavnou pistolí. Manželka se už dávno šla dívat na seriál do ložnice. Já mám před sebou rozložený stativ, foťák z druhé ruky a na zemi stojí podomácku slepené pozadí z kartonu. Říkám si, jestli jsem se úplně nezbláznil. Ale pak si pustím prvních pár vteřin animace, ve kterých se papírový panáček rozhlédne po krajině vystřižené z Mladé fronty Dnes, a je to tam. Ten pocit, když se vám výstřižky rozhýbou před očima, za ten bordel kolem stojí.
Jenže abyste se k tomu pocitu dostali, potřebujete víc než jen noviny a trpělivost. A právě tady přichází na řadu půjčka. Ne kvůli nějakému přehnanému luxusu, ale protože vybavení pro stop-motion animaci je specifické a kupovat ho hned od nuly je finanční sebevražda. Alespoň pro mě byla.
Proč zrovna novinové výstřižky a proč se to neobejde bez techniky
Začalo to jako nápad na víkendovou dílnu pro děti. Chtěl jsem jim ukázat, jak se dá oživit něco tak obyčejného, jako jsou noviny. Papírové loutky, kolážové pozadí, prostě old school. Jenže ruční animace po jednotlivých snímcích má jednu neúprosnou podmínku: každý pohyb musí být dokonale zafixovaný. Jakýkoli otřes foťáku, změna světla nebo posun kamery mezi snímky znamená, že výsledek vypadá, jako by ho natáčel opilec během zemětřesení. A to jsem tehdy netušil, jak drahé je dosáhnout té banální „stabilní kamery“.
Můj první pokus: mobil přilepený izolepou ke knihovně. Druhý pokus: foťák na hromadě knížek. Třetí pokus: foťák na hromadě knížek, kterou jsem omylem při devadesátém snímku podvědomě posunul loktem. V tu chvíli jsem pochopil, že půjčka na pořádný stativ, časosběrnou hlavu a alespoň trochu slušné světlo není rozmar, ale základní pracovní nástroj.
Co mi půjčka vlastně zaplatila (a co jsem podcenil)
Když jsem se rozhodoval, co si půjčit a co dokoupit, udělal jsem si seznam podle priorit. Půjčka mi nakonec pokryla tři klíčové věci. A pak jednu, kterou jsem si přidal na poslední chvíli a nelituju.
- Stativ s možností jemného posunu: Půjčil jsem si videostativ s fluidní hlavou a mikroposuvem. Běžně bych za něj dal přes deset tisíc, na měsíc mě vyšel na zlomek. Bez něj bych nikdy nedostal plynulý záběr na papírovou kameru, kterak se suna po krajině z výstřižků.
- Základní sada světel: Dvě LED panely s difuzéry. Tady jsem si málem vystačil s lampičkou z Ikea, ale ta studená bílá barva a ostré stíny zabíjely papírovou texturu. Půjčená světla mi dala měkké, rovnoměrné osvětlení, a najednou všechny ty natrhané okraje výstřižků vypadaly jako záměrná stylizace, ne jako fušeřina.
- Externí monitor: Zdálo se mi to jako zbytečnost. Jenže animovat na malinkém displeji foťáku znamená, že polovinu chyb uvidíte až ve střižně. Monitor mi ušetřil desítky hodin. A taky nervy, protože jsem na něm viděl, že se mi ta zatracená papírová ruka pohnula o dva milimetry.
- Software na časosběr: Tady jsem si půjčku nebral, ale koupil jsem licenci na jeden rok. Bylo to levnější než měsíční pronájem, ale pořád to byla položka, kterou jsem musel do rozpočtu započítat. Bez programu, který mi snímky automaticky spojí, bych se z toho zbláznil.
Jak jsem si půjčku zorganizoval, abych se nezadlužil pod krkem
Nejsem člověk, který by si půjčoval rád. Ale naučil jsem se pár věcí, které mi pomohly udržet to celé v rozumných mezích. Za prvé: půjčil jsem si jen to, co jsem fakt potřeboval na konkrétní projekt. Ne na „jednou se to bude hodit“. Za druhé: vyjednal jsem si u některých poskytovatelů možnost prodloužení o týden, kdybych nestíhal. A za třetí – a to je asi nejdůležitější – jsem si předem spočítal, kolik hodin týdně budu reálně animovat. Můj odhad byl třicet hodin. Realita? Patnáct. Ale i tak se půjčka vyplatila, protože kdybych těch