Sedím u stolu, před sebou rozházené návrhy interaktivních příběhů, pastelky, které už dávno nejsou jen pro děti, a prázdný bankovní účet. Přesně takhle to vypadalo, když jsem se rozhodla, že chci tvořit víc než jen obyčejné pohádky na dobrou noc. Chtěla jsem, aby si děti mohly vybrat, kam se příběh vydá, aby měly pocit, že ho ovládají. Jenže moje stará kamera, rozbitý mikrofon a notebook, který hučel jako vysavač, mi to neumožňovaly.
Věděla jsem, že potřebuji upgrade. Ale ne jen tak nějaký. Potřebovala jsem studio, které bude vypadat profesionálně, bude praktické a hlavně – pojme všechny ty technické vychytávky, které k interaktivní tvorbě patří. A protože jsem zrovna neměla desetitisíce bokem, začala jsem řešit, jak na to.
Proč jsem se nebála půjčky na vybavení
Dlouho jsem měla z půjček respekt. Představa, že budu splácet něco, co ještě nemám, mi byla proti srsti. Ale pak jsem si spočítala, kolik času mi nové vybavení ušetří. S lepším počítačem nebudu čekat patnáct minut na renderování videa. S kvalitním mikrofonem nebudu muset nahrávat každou větu třikrát dokola, protože je tam slyšet praskání. A hlavně – s novým softwarem na tvorbu větvených příběhů dokážu nabídnout něco, co na českém trhu skoro nikdo nemá.
Půjčka na vybavení domácího studia se najednou přestala jevit jako dluh, ale jako investice do toho, co mě baví. A když to tak berete, i to splácení jde líp.
Co konkrétně jsem si ze splátkového kalendáře pořídila
Nešla jsem do toho bezhlavě. Nejdřív jsem si udělala seznam věcí, které nutně potřebuji, a kterými bych jen chtěla zlepšit komfort. Důležité je nenechat se unést a nenakoupit si zbytečnosti, i když to láká.
- Výkonný notebook a druhý monitor. Základ. Na něm běží všechny editory, animace a testovací verze interaktivních knih. Druhý monitor je zázrak – na jednom píšu scénář, na druhém vidím grafiku.
- Kondenzátorový mikrofon a audio rozhraní. Pro děti je hlas to nejdůležitější. Musí být čistý, teplý a bez šumů. Rozdíl mezi zabudovaným mikrofonem a tímhle je jako mezi tichým šepotem a rádiem.
- Mikroskopický tablet na kreslení. Nepoužívám jen ilustrace z fotobanky. Hodně příběhů si maluju sama, takže tahle věc mi umožňuje dělat to rychle a hlavně ve vysokém rozlišení.
- Lepší osvětlení (softboxy). Ne, není to o tom, že se před kamerou líčím. Je to o tom, že pravidelné a měkké světlo mi umožní natáčet scénky s rekvizitami, které se pak v příběhu proklikávají.
- Licence na software pro tvorbu interaktivních příběhů. To je taková třešnička, kterou jsem si brala měsíčně. Je to nezbytné pro to, abych propojila zvuk, obraz a rozhodovací uzly.
Fáze, kdy jsem si říkala: „To nedám“
Přiznám se, že první měsíc po nákupu jsem měla pocit, že jsem se ukvapila. Všechno bylo nové, neuměla jsem pořádně nastavit software, a první zkušební příběh dopadl tak, že děti musely povídat jeden interaktivní díl od začátku, protože se mi smazala polovina skriptů. Co s tím? Nic. Jen jsem dřela dál, dívala se na návody a hlavně jsem si říkala, že čas jsou peníze.
Víte, proč jsem se nezhroutila? Protože jsem si spočítala, že i kdybych to vzala zpět, prodala všechno a vrátila půjčku hned, ztratím víc. Nemám jen vybavení – mám teď i know-how, které bych jinak musela složitě objevovat na starém systému. A to je věc, kterou vám žádná půjčka nevezme.
Jak plánuju splátky, abych z toho neměla noční můry
Nepůjčovala jsem si na dobu neurčitou. Vzala jsem si to s fixním rozložením na osmnáct měsíců. Každý měsíc si odkládám z výdělků přesně tu částku, kterou mám splácet. A hlavně – nesplácím to z peněz, které nutně potřebuji na jídlo a nájem. Mám na to zvlášť účet. To je taková moje berlička, díky které se mi to nezdá tak děsivé.
Myslím na to taky tak, že každá koruna, kterou měsíčně pošlu bance, je koruna,