Je půl jedenácté večer, na stole se mi vrší hromada nastříhaných PET lahví a já se ptám sám sebe, jestli jsem se nezbláznil. Manželka už spí, kočka mě pozoruje z parapetu a já tu sedím s tavnou pistolí, kterou jsem si půjčil od souseda, a snažím se vyrobit prvního loutkového hrdinu z recyklovaného plastu. Přesně v tuhle chvíli mi došlo, že bez pořádného vybavení to nepůjde. A že si na to budu muset půjčit.
Proč zrovna animace a proč zrovna plast
Začalo to nevinně. Chtěl jsem natočit něco, co bude mít smysl. Něco, co spojí moji lásku k filmu s tím, co mě už roky štve — hromady plastu v kontejneru, které se nikdy nerozloží. Petky, kelímky od jogurtů, víčka. Všechno to jednou skončí buď ve spalovně, nebo v oceánu. Napadlo mě, že bych z toho mohl postavit loutky a natočit krátký animovaný film. Stop-motion. Snímek po snímku.
První pokusy byly katastrofální. Telefon přilepený izolepou ke knihovně, světlo z obyčejné stolní lampy, pohyby trhavé jak po dvou kafích. Výsledek vypadal jako kdyby ho natočil opilec v mlze. A tehdy jsem pochopil, že pokud to chci dělat pořádně, potřebuju vybavení. A že vybavení na animaci není zrovna levná záležitost.
Co vlastně k takovému studiu potřebujete
Než jsem začal shánět peníze, musel jsem si udělat jasno v tom, co mi vlastně chybí. Tady je seznam, který mi nakonec zachránil týdny bloudění:
- Stativ s jemným posunem — bez toho je stop-motion jen hromada nepoužitelných fotek.
- Kvalitní kameru nebo zrcadlovku s možností manuálního ostření a dálkové spouště.
- Světla a difuzéry — stín a přesvětlené pozadí dokážou zničit jinak dobrý záběr.
- Animátorský software — něco, co umí onion skinning, tedy že vidíte předchozí snímek.
- Pořádný počítač na renderování. Můj starý notebook měl co dělat, aby zvládl otevřít prohlížeč.
- Pracovní stůl a pozadí — pevná deska, kterou můžete hýbat, aniž by se celá scéna rozsypala.
Když jsem si to sečetl, dostal jsem se na částku, která se blížila ceně ojeté Fabie. A to jsem ještě nepočítal barvy, lepidla a nástroje na samotnou výrobu loutek.
Proč jsem se rozhodl pro půjčku a ne pro „nějak to zbastlím“
Můžete namítnout, že se to dá udělat i s mobilem a luftem. Dá. Já to zkoušel. Ale kvalita šla tak strašně dolů, že mě to po týdnu přestalo bavit. A když vás něco přestane bavit, většinou to skončí v šuplíku. Nechtěl jsem, aby mi projekt umřel dřív, než se pořádně narodí.
Půjčka mi dala smysl hlavně proto, že jsem věděl, do čeho jdu. Nebyl to nápad typu „někdy bych možná chtěl“. Měl jsem deset stránek scénáře, nakreslené storyboardy a čtyři hotové loutky z petek. Jen jsem neměl stroje. A když máte plán, půjčka přestává být riskantní sázka do loterie a stává se nástrojem.
Jak jsem půjčku vlastně vyřídil
Nejdřív jsem zjistil, kolik reálně potřebuju. Neodhadoval jsem. Sedl jsem si k internetu, vypsal si konkrétní modely kamer, stativů a světel, a sečetl ceny. Vyšlo mi zhruba šedesát tisíc. Zní to hodně, ale když si to rozložíte, uvědomíte si, že polovinu z toho tvoří kamera a stativ, které vydrží roky.
Pak jsem prošel nabídky několika bank a jedné nebankovní společnosti. Srovnával jsem nejen úrok, ale hlavně RPSN — to je ta částka, kterou opravdu zaplatíte navíc. Hodně lidí se zasekne na „výhodné úrokové sazbě“ a pak koukají, co jim přišlo za poplatky. Já si radši připlatil pár stovek měsíčně u férovějšího poskytovatele, než abych se honil za nejnižším číslem v reklamě.
Schválení trvalo tři dny. Peníze přišly na účet a já mohl začít objednávat. Ten pocit, když vám domů dorazí stativ, který se ani nehne, když do něj drknete, je k nezaplacení